Co Kurz říká
Nic skutečného nelze ohrozit.
Nic neskutečného neexistuje.
V tom spočívá mír Boží.
Tak začíná Kurz zázraků. Činí zásadní rozlišení mezi skutečným a neskutečným, mezi věděním a vnímáním. Vědění je pravda, která podléhá jedinému zákonu, zákonu lásky neboli Boha. Pravda je nezměnitelná, věčná a jednoznačná. Je možné ji nerozpoznat, ale nelze ji změnit. Zahrnuje vše, co Bůh stvořil, a pouze to, co stvořil Bůh, je skutečné. Pravda je za tím, co se lze naučit, protože je mimo čas a dění. Nemá protiklad, nemá začátek ani konec. Pouze existuje.
Svět vnímání je naproti tomu světem času, změn, počátků a konců. Je postaven na interpretacích, nikoli na faktech. Je to svět zrození a smrti, založený na přesvědčení o nedostatku, ztrátě, odloučení a smrti. Není dán, ale naučen, selektivně klade důraz na vnímání, je nestálý ve svém působení a nepřesný ve svých interpretacích.
Z vědění a vnímání vycházejí dva odlišné myšlenkové systémy, které jsou v každém ohledu opačné. Ve sféře vědění neexistují jiné myšlenky než myšlenky Boží, protože Bůh a Jeho Stvoření sdílejí jednu Vůli. Svět vnímání je však tvořen přesvědčením o protikladech a odloučených vůlích, které jsou v neustálém vzájemném konfliktu a v neustálém konfliktu s Bohem. To, co prostřednictvím vnímání vidíme a slyšíme, se zdá být skutečné, protože vstoupit do vědomí je dovoleno pouze tomu, co se shoduje s přáním vnímajícího. To dává vznik světu iluzí, světu, který potřebuje stálou obranu právě proto, že není skutečný.
Když jsi se zapletl do světa vnímání, zapletl jsi se do snu. Bez pomoci nemůžeš uniknout, neboť vše, co tvé smysly ukazují, svědčí pouze o skutečnosti tohoto snu. Bůh poskytl Odpověď, jediné Východisko a pravého Pomocníka. Funkcí Jeho Hlasu, Jeho Ducha svatého, je být prostředníkem mezi těmito dvěma světy. Může jím být, protože zatímco na jedné straně zná pravdu, na druhé straně poznává naše iluze, kterým však nevěří. Cílem Ducha svatého je pomoci nám uniknout ze světa snů, a to tím, že nás učí, jak můžeme změnit své myšlení a odnaučit se své chyby. Významnou pomůckou Ducha svatého pro dosažení tohoto myšlenkového obratu je odpuštění. Kurz má však svou vlastní definici toho, co je opravdové odpuštění, stejně tak jako definuje svým vlastním způsobem svět.
Svět, který vidíme, odráží jen náš vnitřní způsob myšlení – naše převládající myšlenky, přání a emoce v našich myslích. „Projekce vytváří vnímání“ (Text, str. 426). Nejprve pohlédneme do svého nitra, rozhodneme se, jaký druh světa chceme vidět, a pak tento svět promítneme vně a učiníme jej pravdou, tak jak ji my vidíme. Učiníme jej pravdou pomocí vlastní interpretace toho, co právě vidíme. Užíváme-li vnímání k tomu, abychom ospravedlnili své chyby – svůj hněv, své útočné impulzy, svůj nedostatek lásky v jakékoli podobě – uvidíme svět zla, zkázy, zášti, závisti a zoufalství. To vše se musíme naučit odpustit; ne proto, že jsme „dobří“ a „šlechetní“, ale proto, že to, co vidíme, není pravdivé. Svou pokřivenou obranou jsme zkreslili svět, a proto vidíme něco, co v něm není. Jakmile se naučíme poznávat omyly svého vnímání, naučíme se je i přehlížet neboli „odpouštět“. Současně odpustíme i sami sobě tím, že přehlédneme naše pokřivené pojetí sebe sama a pohlédneme na Já, Které Bůh stvořil v nás a jako nás.
Hřích je definován jako „nedostatek lásky“ (Text, str. 12). Jelikož láska je to jediné, co existuje, je hřích v očích Ducha svatého chybou, kterou je třeba opravit, nikoli zlem, jež má být potrestáno. Náš pocit nedostatečnosti, slabosti a neúplnosti pochází z jednostranné orientace na takzvaný „princip nedostatku“, který vládne celému světu iluzí. Z tohoto pohledu hledáme u jiných to, co postrádáme v sobě samých. Když někoho „milujeme“, je to proto, abychom tím sami něco získali. Toto v podstatě představuje lásku ve světě snů. Větší chyba neexistuje, neboť láska není schopná o cokoli žádat.
„Koho Bůh spojil v jedno, nemůže ego rozdělit“ (Text, str. 341). Nicméně teprve na úrovni Kristovy Mysli je možné pravé spojení, jež ve skutečnosti nebylo nikdy ztraceno. „Malé já“ se snaží posílit sebe sama vnějším souhlasem, vnějším vlastnictvím a vnější „láskou“. Já, Které stvořil Bůh, nic nepotřebuje. Je navždy dokonalé, je v bezpečí, je milované a milující. Snaží se vše sdílet, ne získávat, snaží se šířit, nikoli promítat. Nemá žádné potřeby a chce se s druhými spojit na základě vzájemného uvědomění si hojnosti.
Výjimečné vztahy světa jsou destruktivní, sobecké a dětinsky egocentrické. Jsou-li však předány Duchu svatému, mohou se tyto vztahy stát tím nejsvatějším na zemi – zázraky, které ukazují cestu k návratu do Nebe. Svět používá své výjimečné vztahy jako rozhodující zbraň oddělování a jako projev odloučení. Duch svatý je přeměňuje v dokonalé lekce odpouštění a probouzení se ze snu. Každý výjimečný vztah je příležitostí uzdravit vnímání a opravit chyby. Je další příležitostí odpustit sobě samým pomocí toho, že odpustíme druhým. Stává se tak dalším uvítáním Ducha svatého a rozpomenutím se na Boha.
Vnímání je funkcí těla, a proto představuje omezené uvědomování si. Vnímání vidí očima těla a slyší jeho ušima. To vyvolává omezené reakce těla. Zdá se, že tělo má svou vlastní motivaci a nezávislost, ve skutečnosti však jen reaguje na záměry mysli. Chce-li mysl použít tělo k útoku v jakékoli formě, stává se obětí nemoci, stárnutí a rozkladu. Přijme-li pro ně mysl účel Ducha svatého, stává se tělo užitečným prostředkem komunikace s druhými, nezranitelným, dokud je ho zapotřebí, a je jemně odloženo, jakmile jeho užitečnost skončí. Tělo samo o sobě je neutrální, stejně jako všechno ve světě vnímání. Zda je použito pro cíle ega, nebo Ducha svatého, zcela závisí na tom, co chce mysl.
Opakem vidění očima těla je vize Krista, která odráží sílu namísto slabosti, jednotu namísto odloučení a lásku namísto strachu. Opakem slyšení ušima těla je komunikace prostřednictvím Hlasu mluvícího za Boha, Ducha svatého, který přebývá v každém z nás. Jeho Hlas se zdá být vzdálený a těžko slyšitelný, neboť ego, které mluví za nepatrné odloučené já, se zdá být mnohem hlasitější. Ve skutečnosti je tomu ale naopak. Duch svatý hovoří s neomylnou jasností a ohromujícím účinkem. Ten, kdo si nezvolí ztotožnění s tělem, rozhodně nemůže být hluchý k Jeho poselství o vyproštění a naději, a není možné, aby výměnou za svou ubohou představu o sobě samém nepřijal s radostí Kristovu vizi.
Kristova vize je dar Ducha svatého, Boží alternativa k iluzi odloučení a k přesvědčení o skutečnosti hříchu, viny a smrti. Je to jediná oprava všech chyb vnímání; je to usmíření zdánlivých protikladů, na nichž je tento svět založen. Její laskavé světlo vysvětluje všechno z jiného hlediska, odráží myšlenkový systém, který pochází z vědění a činí návrat k Bohu nejen možným, ale i nevyhnutelným. Co bylo pokládáno za nespravedlnost, které se někdo dopustil na někom druhém, se nyní stává voláním o pomoc a po sjednocení. Hřích, nemoc a útok jsou považovány za chybné vnímání, volající po nápravě pomocí vlídnosti a lásky. Obrana je odložena, neboť kde není útok, nemusí být ani obrana. Potřeby našich bratrů se stávají našimi potřebami, protože nás doprovázejí na cestě k Bohu. Bez nás by oni zabloudili. Bez nich bychom my svou cestu nikdy nenašli.
Odpuštění je Nebi neznámé, neboť tam jeho potřebu není možné pochopit. V tomto světě je však odpuštění nutnou opravou všech chyb, kterých jsme se dopustili. Nabídnout odpuštění je pro nás jedinou možností, jak je získat, neboť odpuštění odráží zákon Nebes, který říká, že dávání a přijímání je totéž. Nebe je přirozeným stavem všech Synů Božích, tak jak je Bůh stvořil. Taková je navždy jejich skutečnost. Tato skutečnost se nezměnila proto, že byla zapomenuta.
Odpuštění je prostředek, pomocí něhož si vzpomeneme. Prostřednictvím odpuštění se obrací myšlení světa. Svět, kterému bylo odpuštěno, se stává branou Nebe, neboť díky jeho milosti můžeme nakonec odpustit sami sobě. Když nebudeme nikoho držet ve vězení viny, staneme se svobodnými. Uznáním Krista v každém svém bratru poznáme Jeho Přítomnost v sobě. Když zapomeneme všechno naše chybné vnímání a všechno, co nás poutá k minulosti, rozpomeneme se na Boha. Zde učení končí. Jakmile budeme připraveni, Bůh sám učiní poslední krok našeho návratu k Němu.
Tato předmluva byla napsána v roce 1977 jako odpověď na četné žádosti o stručný úvod ke Kurzu zázraků. Autorem prvních dvou částí – „Jak Kurz vznikl“ a „Co je Kurz“ – je sama Helena Schucmanová. Třetí část – „Co Kurz říká“ – byla napsána pomocí procesu vnitřního diktování popsaným v předmluvě.